17.11. mám hrozně ráda. Vždycky s mamkou vyrazíme do centra Prahy, abychom si připomněly, že svoboda je zkrátka nejvíc a nepropadaly "blbým náladám" ve stylu: "Všechno tu stojí za h..."
Události letošního podzimu vedly k tomu, že jsem účast na některé z upomínkových akcí považovala doslova za svou občanskou povinnost. Nechci sem tahat politiku, ale Miloš Zeman patří podle mě spíše do blázince než na Hrad, protože toho za poslední měsíc stihl "plácnout" tolik, že by to normální zdravý člověk nestihl za celý život.
Letošní 17.11. byl přesně takový, jaký jsem chtěla, aby byl. Nelíbí se mi, když se tento svátek spojuje s demonstrováním, protože ho přeci jen považuji za den, který patří studentům a ne za příležitost k propagování politických stran a vyvolávání střetů. Na druhou stranu považuji, vzhledem k tomu, co se v posledních měsících děje, téměř za nutnost, vyjádřit svůj názor a říct jasné "ne". A tak jsem si ráno na klopu kabátu připnula placky s Václavem Havlem a symbolicky vyrazila na Albertov a Národní třídu. Korzo národní považuji za výbornou akci, protože je oslavou svobody, nikoli příležitostí k nadávkám...zkrátka oslavou a poděkováním za to, že "můžem." Ani nevím proč, ale neskutečně mě ta atmosféra pouličního festivalu dojímá. Dojímají mě rodiče s malými dětmi, kterak vysvětlují, kdo byl Václav Havel a sama jsem hrozně ráda, že se nikoho ptát nemusím a budu si ho navždy pamatovat. Možná to zní jako hrozné klišé, ale já si občas opravdu říkám, že kdyby tu byl, nepochybně by stále fungoval jako jakási morální autorita a "Pražskou kavárnu" by v tom nenechal. Po Masarykovi je to jediný prezident v naší historii, na kterého můžeme být opravdu pyšní a kterého nám může závidět celý svět. Kdybych neviděla, kolik lidí si tohle nemyslí, vůbec bych to sem nepsala, jelikož je to pro mě samozřejmé.
Vrcholem dne pro mě byl mimořádně povedený Koncert pro budoucnost. Velmi se mi líbilo, že kromě interpretů, které komunismus za jejich života poznamenal, dostali prostor i mladí umělci napříč žánry, protože občas vidím, že moje generace považuje za samozřejmé řadu věcí, které samozřejmostí vůbec nejsou.
Sama občas bývám velmi skeptická a na vše okolo sebe akorát nadávám. V momentě, kdy jsem stála pod pódiem, na kterém mluvil Tomáš Halík a tleskal mu celý Václavák, všechna moje skepse zmizela a já cítila, že to zase tak strašné není. Najednou jsem měla pocit, že jestli tohle odněkud vidí Václav Havel (a nejen on, zkrátka všichni ti, kteří tenkrát za svobodu bojovali), musí být pyšný.
Takže lidi, nenadávejte, choďte volit, nenechávejte se nalákat populistickými žvásty, nedávejte prostor rasismus, xenofobii a toleranci a občas si připomeňte, že se tady přes to všechno máme strašně dobře!
A omluvte mě za tenhle politicky laděný článek plný klišé....Zkrátka jsem měla potřebu něco napsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za milé komentáře a připomínky :)