Já, Olga Hepnarová (2016)

Na film o Olze Hepnarové, poslední popravené ženě v Československu, která v sedmdesátých letech zabila na ulici v Praze nákladním autem osm lidí, jsem se dlouho těšila. Rozhodně se nejedná o jednoduché téma, a tak jsem byla zvědavá, jak se s ním dokážou dva mladí filmaři Tomáš Weinreb a Petr Gazda popasovat. A výsledek je opravdu vysoce nadprůměrný.

Film rozhodně není určen většinovému publiku. Působí, přesně jako sama hlavní hrdinka, kterou ztvárnila mladá polská herečka Michalina Olszańská, neskutečně odtažitě. Na Michalininu chlapeckou chůzi a čtení Olziných dopisů hrůzou nahánějícím hlasem jen tak nezapomenu a nedokážu si představit nikoho, kdo by tak komplikovanou postavu dokázal ztvárnit lépe. Kdyby byl snímek natočen v Hollywoodu, nepochybně by si vysloužila oscarovou nominaci.

Někde jsem četla, že se film snaží čin Olgy Hepnarové nějakým způsobem ospravedlnit. To mi ale rozhodně nepřišlo. Spíš nechává diváka, aby si svůj názor udělal sám. Tvůrci nezabíhali do zbytečných detailů a spíše než fakta zachycují emoce. Monotónní záběry jsou místy tak neskutečně protahované a odtažité, až je to k nevydržení.

Herecké výkony a originální zpracování dělá z Olgy Hepnarové v Čechách vskutku nevídaný film. Vytkla bych mu snad jen na můj vkus až příliš dlouhé a hlavně opakované milostné scény. Proti sexu ve filmech nic nemám a chápu, že tvůrci jím v tomto případě chtěli nějakým způsobem vykreslit osobnost hlavní hrdinky, ale opakovanost na mě občas působila jako snaha udělat film něčím kontroverzním a zajímavým.
Pokud vás podobná témata zajímají, Olgu Hepnarovou si v kinech rozhodně nenechte ujít. Lepší zpracování tak citlivého tématu si totiž ani nedovedu představit.

Hodnocení: 8/10